MVd v médiích - 2012
-
HMMAMAHÉ aneb Poslední lidojedi (20. 03. 2012, Houser)
HMMAMAHÉ aneb Poslední lidojedi
Ondřej Nekola; 20.03.2012, Houser
Hmmamahé aneb Poslední lidojedi
Malé Vinohradské divadlo připravilo pro diváky výlet mezi domorodé obyvatele Austrálie a Nové Guineje.
Síla Malého Vinohradského divadla spočívá v originalitě a kromě dobrých hereckých výkonů také ve scéně (to již dokázal například Matěj Sýkora v Čapkově R.U.R.). Takovou hru s prostorem (v Malém Vinohradském ne příliš velkým) a světelnými efekty, které diváka téměř odpálí do jiné dimenze, člověk v Praze jen málokde najde. A když se k tomu ještě připočte i dobrý výběr hudby, není ani výlet do australských pouští a novoguinejských hor a bažin mezi tamní domorodce žádný problém.
Režisér Jiří Ondra tentokrát sáhl po dánském dobrodruhovi, spisovateli a režisérovi Jensu Bjerreovi, který proslul především svými výlety (například na kole) po Africe, kde se seznámil s domorodými křováky. Jejich kultura, rituály a způsob života ho očarovaly natolik, že s nimi i po určitý čas žil a následně o nich napsal knihu a natočil i dokumentární film Kalahari. V 60. letech minulého století pak zažil obdobnou zkušenost s domorodými kmeny severní a střední Austrálie a Nové Guineje. Bjerre dokázal své zkušenosti a zážitky ve své knize působivě, barevně vylíčit a jeho styl vypravování zřejmě okouzlil i režiséra Ondru, jenž se rozhodl převést jeho příběh do Malého Vinohradského divadla.
A tak hned na začátku se diváci společně s cestovatelem-dobrodruhem přesunou letadlem do Austrálie, aby zde poznali kmen středoaustralských domorodců Wailbri, kočovníků s prazvláštními zvyky a pověrami. V Nové Guineji s krvelačným kmenem Kukukuku, aby si kromě jiného vyslechli originální výklad vzniku slunce a měsíce, o pár týdnů později Kumany a jejich obřad Kango a nakonec opět zpátky v Austrálii tamní Aborigince, kteří tak trochu už zdegenerovali, jelikož se chovají (nebo se o to aspoň snaží) jako my „civilizovaní“ lidé.
Poslední lidojedi v Malém Vinohradském divadle není jen občas velmi vtipně podaná dobrodružná výprava, nýbrž diváka seznamuje i s realitou vzniklou ze střetu dvou odlišných civilizací a s problémy, které může vyvolat snaha jedné z nich asimilovat se (ať už dobrovolně či naopak) k té druhé. Zároveň tím také otevírá i polemiku, jaká z těchto dvou civilizací je vlastně civilizovanější.
Člověka by napadlo, že něco takového převést na divadelní prkna a dokonale diváka vtáhnout do děje, je téměř nemožné, stejně jako se například zpočátku zdálo nemožné v Celetné převést na jeviště egyptskou, indiánskou, japonskou a čínskou poezii pod názvem Draci noci. Ale jak již bylo řečeno na začátku, v Malém Vinohradském dokážou dokonale využít prostor (rychle a nenásilně měnit scénu), světelné efekty, hudbu, která opět i v tomto představení hraje důležitou roli, nelimitovat se pouze na „klasické herectví“, ale pomoci si i maňáskovým divadlem, hrou stínů a u herců, což je neméně důležité, zapojit řeč těla. Hercům navíc nedělá problém ani zpěv či tanec. Dobré představení se nejlépe pozná podle toho, že vám něco z něj na delší čas utkví v hlavě. V tomto případě se to, domnívám se, povedlo. Hmmamahé…
Ondřej Nekola
Režie: Jiří Ondra
Hudba: David Hlaváč
Výprava: Pavla Hovorková
Dramaturgická spolupráce: Daniel Krejbich, Renata Laňková
Light design: Lukáš Pondělíček, Magdalena Hůlová, Pavla Hovorková
Hrají: H. Mathauserová, S. Neduha, L. Šolc, M. Hodinářová, S. Chmelová
Premiéra: 6. 3. 2012
Délka: 60 min.
Příští představení: 5. 4 v 19.30 hodin.
-
Poslední lidojedi dorazili do Malého Vinohradského divadla (07. 03. 2012, Region Online)
Poslední lidojedi dorazili do Malého Vinohradského divadla
Jan Kalina; 07.03.2012, Region Online
PRAHA – Malé Vinohradské divadlo připravilo na úterní večer zajímavou premiéru. Režisér Jiří Ondra představil svou adaptaci cestovního deníku dánského dobrodruha Jense Bjerreho s názvem Poslední lidojedi.
Součástí představení jsou i zajímavé loutkové pasáže
A je třeba říci, že se jedná o adaptaci svéráznou. Herecký soubor totiž využívá i některých méně tradičních divadelních výrazových prostředků.„Herecký projev využívá – kromě činoherního hraní – také prvků pohybového divadla a nejrůznějších loutkářských technik, včetně použití masek, obřích loutek a pohyblivých výtvarných objektů,“ popsal režisér Jiří Ondra.
Všechny tyto prvky tvoří dohromady velmi výrazný a zajímavý celek vyprávějící o putování dánského dobrodruha nehostinnými oblastmi Austrálie a Nové Guiney, kde se hlavní hrdina setkává s domorodými kmeny a snaží se poznat jejich tradiční zvyky a proniknout do jejich mentality.
Kniha Jense Bjerreho se Ondrovi dostala do rukou zhruba před půl rokem a její námět ho od první chvíle zaujal. Když se podle svých slov poté dozvěděl, že na Nové Guiney stojí pouhých sto kilometrů od oblasti, kde žijí původní domorodé kmeny, britská atomová základna, rozhodl se tento střet moderního a domorodého světa ztvárnit na divadelních prknech.
Nejbližší reprízy Posledních lidojedů jsou naplánovány na středu 14.března a čtvrtek 5.dubna. Mimo tohoto představení mohou diváci do Malého Vinohradského divadla zavítat i na další hry. V repertoáru místních herců jsou i díla typu Gogolova Revizora, Čapkova R.U.R. či Sofoklova Electra.
Více informací o programu, cenách vstupenek i poloze divadle lze nalézt na webových stránkách www.male-vinohradske.cz.
-
Na Vinohradech se budou požírat lidi. Na jevišti (06. 03. 2012, Deník Metro)
Na Vinohradech se budou požírat lidi. Na jevišti
Josef Rubeš; 06.03.2012, Deník Metro
-
Revizor popisuje holkám holé zadky. Nejen v Rusku (29. 02. 2012, topzine.cz)
Revizor popisuje holkám holé zadky. Nejen v Rusku
Barbora Nachtmanová; 29.02.2012, topzine.cz
Na klasické ruské drama Revizor z pera N. V. Gogola se můžete zajít podívat do Malého Vinohradského divadla v Praze. Originální minimalistické zpracování uvedl na scénu režisér Jiří Ondra.
Malé Vinohradské divadlo vsadilo na klasiku, když do svého repertoáru zařadilo ruskou hru Revizor. Bezmála 200 let stará záležitost nachází stále své příznivce, protože některé lidské neřesti přetrvávají věky.
Režisér Jiří Ondra zvolil střídmé zpracování, což ovšem není na škodu. Celkem 5 herců zvládlo na scéně vykouzlit komediální atmosféru, která nikoho v sále nenechala na pochybách, že jít do divadla byla správná volba pro volný večer.
Nespi, diváku, hraješ!
Kdo se náhodou nechtěl ponořit do víru dění, toho herci vtáhli na plac. Součástí představení totiž bylo přímé oslovování lidí z publika. Člověk se tak na chvíli stal Alexandrem Sergejevičem, kterého se Chlestakov ptá: „Tak co, Puškine, co pořád děláš?“
Na velmi jednoduché scéně, která odkazuje k prostotě a chudobě ruského venkova, začíná příběh rodiny hejtmana malého ruského města, kam má každou chvíli přijet revizní kontrola z Petěrburgu.
Paralelně sledujeme i osudy zbohatlického, ale velmi rozhazovačného synka Chlestakova, který se shodou okolností objeví ve městě zrovna v okamžiku, kdy je očekáván revizor. Právě on je považován za obávaného úředníka, a tím pádem se dostává na tenký led.Revizor byl na scénu uveden už nesčetněkrát, proto se očekává, že každé zpracování bude nové a originální. Tvůrci v tomto případě zvolili chudou scénu a omšelé kostýmy. O to víc ale všechny tyto komponenty dají vyniknout výrazným psychologickým charakteristikám postav.
Herecké výkony byly jiskřivé a přesvědčivé. Dívky (H. Mathauserová a M. Hodinářová) zastaly ženské i mužské role. Byla u nich výrazná především obličejová mimika a groteskní jevištní pohyb.
V roli hlavního hrdiny Chlestakova se doslova vyžil Petr Pochop. Skvěle ho doplňoval i Josef Wiesner v roli patolízalského hejtmana a Vladimír Jopek v roli sluhy Osipa.Sázka na ověřený majstrštyk
Pustit se do notoricky známé hry je vždy sázka do loterie. Léty ověřený materiál sice přináší jistotu kvalitního scénáře, zároveň ale každé další zpracování musí nabídnout něco, co divák ještě neviděl. Malé Vinohradské divadlo tuto podmínku splňuje. Vidět Revizora v jejich podání určitě stojí za to.
-
Večer s Reginou (29. 02. 2012, ČRo Regina)
Večer s Reginou
Lenka Vahalová; 29.02.2012, ČRo Regina
Rozhovor s Jiřím Ondrou a Davidem Hlaváčem k připravované inscenaci.
-
Pražští herci. Navezli se do sebe (06. 02. 2012, Houser)
Pražští herci. Navezli se do sebe
Ondřej Nekola; 06.02.2012, Houser
Být hercem v dnešní době není med. Natož v Praze. Herci z Malého Vinohradského divadla míří do vlastních řad, v černé komedii vám totiž prozradí, jak vypadá současný divadelní svět v našem hlavním městě. Bez skrupulí. Často se jistě zasmějete, celkový pohled však není nikterak veselý.
Malé Vinohradské divadlo v Záhřebské ulici na Praze 2 založili absolventi Vyšší odborné školy herecké v Praze. Jejich činnost se zakládá na spolupráci s přizvanými umělci především z oblasti režie, dramaturgie, ale i s výtvarníky či samotnými herci. To, že si mladý umělecký soubor umí vybrat kvalitního umělce ke spolupráci, dokazuje hra Zvířata na toustech, kdy režie a scénáře se ujal David Drábek, umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové.
Hra Zvířata na toastech nám představuje malý divadelní soubor, podmínky, v kterých pracuje, ambice a touhy jednotlivých herců. A právě touhy a sny se zde často střetávají s poměrně odlišnou realitou. Jedinou náplní členů tohoto souboru je až na výjimky hrát jednou, dvakrát do týdne stupidní představení ze života zvířat pro dnešní malé děti. Každý z nich hraje nějaké zvířátko – lva zebru, antilopu, marabu, paviána a další. Avšak nic víc. Další vývoj se nekoná. Alespoň prozatím. A existence souboru do budoucna není vůbec jasná. Přesto protagonisté svůj svět milují a nechtějí se ho vzdát. Herectví je legální drogou, která by se však měla nejspíš zakázat. Jako každá droga i tato má své oběti.
I když se s herci setkáváme na jevišti, či na tiskových konferencích, to nejpodstatnější se odehrává v zákulisí, v šatně, při zkouškách, mimo divadlo. I přesto jsou herci dál ve svých zvířecích kostýmech, jejich svět je totiž džunglí, kde stejně jako v přírodě přežívají jen ti nejsilnější či nejpodlejší.
Představení je bohaté na symboly, ve hře jsou představeny snad všechny nebo alespoň ty nejvíce bijící do očí charaktery dnešních herců-lidí. Představitel lva je mladý, ctižádostivý herec plný entuziasmu, pomyslný vůdce souboru, jenž by pro divadlo udělal cokoli. Krásná antilopa je i krásná herečka, jež však s sebou vláčí velké břemeno – dítě. Paviána hraje mladá, trochu jednodušší herečka z Uherského hradiště, jež do Prahy přišla za větší slávou. Drábek ale nešetří ani publikum-společnost. Větší sláva totiž v dnešní době znamená ocitnout se alespoň v několika dílech nováckých či primáckých seriálů. Ty tak jsou pro řadu herců zlatým dolem a za pozvání na jeden či dva natáčecí večery jsou šťastní jako blecha. Hra si bere na mušku i popové české, stále se dokola opakující klasiky v podobě vysloužilého herce, jenž ztvárňuje marabu. Ten si jen těžko může padnout do oka s čerstvou absolventkou režie, jejímž posláním je alternativa podle současného německého vzoru. Ta na dobré české lidičky zapomíná a jen marabu chápe, že Češi jsou unavení a chtějí si v divadle odpočinout, zasmát se.
V jednoduchosti je síla. To ve Zvířatech na toustech dokazuje i jednoduše, avšak nápaditě řešená scéna. Emoční linii, která spíš připomíná houpačku, výborně dokresluje zvolená hudba.
Chcete-li se tedy něco dozvědět o současném divadelním světě u nás a vlastně o dnešní společnosti jako takové, výborně se zasmát a nakonec odejít s menší či větší depresí (záleží na tom, do jaké míry jste optimisty, či flegmatiky), pak lze hru Zvířata na toustech jedině doporučit.
celý článek -
Malé Vinohradské divadlo v TV Metropol (26. 01. 2012, TV Metropol)
Malé Vinohradské divadlo v TV Metropol
26.01.2012, TV Metropol
Malé Vinohradského divadlo, jeho ředitelka a nová sezóna Pozitivních katastrof na TV Metropol!
-
R.U.R. "Tak trochu jinak" (23. 01. 2012, Houser)
R.U.R. "Tak trochu jinak"
Ondřej Nekola; 23.01.2012, Houser
Karel Čapek, který se narodil před 122 lety (9. ledna 1890), je prostě klasika a rozhodnete-li se zajít na jeho hru R.U.R., budete zřejmě přesvědčeni, že sázíte na jistotu, že vás nic nepřekvapí. V prvním případě se mýlit nebudete, v tom druhém vás zpracování v Malém Vinohradském divadle vyvede z omylu.
Malé Vinohradské divadlo Čapkovu hru posunulo o trochu dál, do trochu jiné budoucnosti, a na rozdíl od autora na budoucnost definitivně rezignuje. „Hraje se mimo jiné o stírání rozdílů mezi člověkem a robotem, mužem a ženou, člověkem a bohem. Není to asi přesně to, co měl na mysli Čapek (který napsal hru a la these o tom, že na Boha si člověk hrát nemá), hra obsahuje poselství aktuální a končí apoetickým: ,Chceme tedy začít znova‘. Adam se ale do ráje vrátit odmítá, protože ráj přestal být rájem,“ poznamenává principál divadelního spolku Tréma 29 Marek Tarnovský, který na R.U.R. zašel také a krátce s námi o něm pohovořil.
Ondřej: Hned od začátku působí zpracování Jana Kačeny až hororově, i když samotné téma hororem vlastně je. Kdybych měl představení vystihnout jedním dvěma slovy, pak by to byl asi „strach“ a „beznaděj“ nebo „ztráta iluzí.“ Možná i proto, že technika se vyvíjí mnohem rychleji, stejně tak náš chtíč mít všechno na dosah ruky…
Marek: Jedním slovem bych to popisovat nechtěl, ale asi nejvýraznější pocit, který jako divák mám, je bezútěšnost pramenící z lidské bezradnosti. O čem a jak se vlastně hraje? Čapkova hra je seškrtána na dřeň, na podstatu. Představení rezignuje na zřetelný lineární příběh a stává se do značné míry situační mozaikou pocitů a myšlenek, které jakoby vyrůstají z ničeho. Vlastně stačí v inscenaci často opakovaná replika: „Tak jinak“ a divák je uveden do dalšího levelu, jakoby ono „Tak jinak“ bylo určitou nápovědou, vodítkem a celé představení mělo strukturu počítačové hry, jejímž cílem ale není vyhrát. Dalo by se říci, že inscenace vede diváka nikoli ke katarzi, ale k poznání. A to nikoli návodně, zdůrazňuji.
Ondřej: Hra je sice dost seškrtána, to jí ale nijak neškodí – a to také díky hercům. Těžko někoho vyzdvihovat před ostatními, ale scéna, kdy Hana Mathauserová coby malá holčička letí na robotovi domů, je naprosto skvělá. Její dětské postřehy, vnímání světa kolem sebe, tón hlasu, až téměř akrobatický výkon jsou dost povedené… Režisér Kačena realizoval i řadu dětských představení, kde vždycky převažovaly dětské postavy, málokdy se v nich objevili dospěláci…
Marek: Pokud jde o herecké výkony, nikdo nedominuje a nikdo nepropadá. Pro mne osobně jsou tam dvě vrcholná místa: gag Samuela Neduhy s nožem a prkýnkem a scéna, kterou zmiňuješ ty. Tam stojí Samuel v předklonu, navlečený do molitanového krunýře, tedy nemůže nic vidět, na zádech má pohybující se herečku, ale on – jakoby mimochodem – hraje na ukulele. Chtěl bych vyzdvihnout právě Neduhu, protože je z povahy své role nejméně vidět a přitom dělá věci, na které by málokdo měl. Toto představení totiž zdobí i práce s tělem a choreografie.
Ondřej: No a to všechno ještě doplňuje scéna. Vlastně všechno, včetně hudby, na tu nesmíme zapomenout, do sebe skvěle zapadá. Převažuje přítmí, a je-li světlo, pak dominuje bílá ve všech podobách, chybí jen, aby byla cítit dezinfekce. Navíc mě zaujalo, jak je scéna rozdělena do několika obrazů najednou.
Marek: Výtvarník Matěj Sýkora dokonale využil atypický prostor, docela by bylo zajímavé to představení vidět jinde – zda by tak dokonale fungovalo třeba na klasickém jevišti. A výtvarná stránka – včetně kostýmů a rekvizit – tomu představení hodně pomáhá.
-
Cesta k pozitivním katastrofám (15. 01. 2012, Noviny Prahy 2)
Cesta k pozitivním katastrofám
15.01.2012, Noviny Prahy 2
Výhodou Malého vinohradského divadla jsou nejen prostory v Záhřebské 21, ale i skutečnost, že členové souboru jsou sžití a drží pohromadě už sedm let. Dramaturg divadla, Jiří Ondra, nám přiblížil novou linii, již kolektiv sleduje.
Chceme, aby naše představení měla osobitý náhled, originální zpracování. Věřím, že je to znát na naší nové inscenaci R.U.R. Současná sezona nese název Pozitivní katastrofy, což je vlastně náš kritický pohled a reakce na vývoj civilizace. Snažíme se hledat její klady i omyly. Ptáme se, zda je celý náš úsudek správný a zda se nepleteme v tom, co považujeme z dnešního pohledu za primitivní.
Váš repertoár je široký, hrajete i pro děti a studenty. Nakolik je náročné obsáhnout žánry počínaje klasikou a konče moderními autory?
V naší dramaturgii nejde ani tolik o volbu žánru, jako o to, aby jednotlivé tituly zapadaly do zvolené linie. Vše od pohádek až po inscenace pro dospělé by se mělo vztahovat k tomuto tématu. Snažíme se stmelit představení, aby oslovovala diváky všech věkových kategorií.
Jaké zajímavé akce jste poslední dobou zorganizovali a co chystáte?
V rámci projektu Život nanečisto, jehož iniciátorem je sdružení Múzy dětem, ale podílí se na něm i několik dalších občanských sdružení, pořádáme třídenní„dílny“ pro děti vycházejících z dětských domovů. Naši herci jim simulují situace, které je mohou potkat v reálném životě. Další zajímavou akci jsme uspořádali vloni v období masopustu – šlo o interaktivní představení pro školy. Děti se seznamovaly s touto tradicí, následovalo představení comedy del arte Masopustní šelmovský kousek a večer pak maškarní karneval. Podobný projekt chystáme i letos. A v září jsme otevřeli divadelní sezonu karnevalovým průvodem v ulicích.
Který titul je v této sezoně novinkou?
Vymysleli jsme představení Bulvár.cz, v němž účinkují všichni členové souboru plus některý host ze světa showbyznysu. Premiérou 21. 12. odstartoval pilotní díl občasného divadelního seriálu zaměřeného na média a předmět jejich zájmu, na způsob a pravdivost jejich prezentace. Koncipujeme to jako divadelní show založenou na improvizaci. Divákům touto otevřenou kabaretní formou umožňujeme vyzkoušet, co je v divadle zapovězené. Chceme klouzat po povrchu a zkoumat, čemu všemu je člověk schopen uvěřit.
-
Zvířata na toustech – Vydatná divadelní krmě (02. 01. 2012, RozRazil Online)
Zvířata na toustech – Vydatná divadelní krmě
Petr Klarin Klár; 02.01.2012, RozRazil Online
Malé vinohradské divadlo se již několik let rve za svou šanci být neopominutelným bodem na pražské divadelní mapě. Narozdíl od svého staršího, robustnějšího a pochopitelně nevlastního mološského sourozence, jenž je dlouhodobě pofiderním způsobem umělecky spravován Martinem Stropnickým, nemá na své straně štědré donátory chrastící naditými měšci, úctyhodně dlouhou tradici, ani davy předplatitelů, hlasitě se dožadujících svých notně již omšelých idolů a posledních zbytků jejich kdysi tak atraktivních lacci.
Arzenál Malého vinohradského divadla naštěstí disponuje mnohem důležitějšími zbraněmi. Těmi jsou především entusiasmus, přirozená schopnost bezprostřední komunikace s publikem a intenzivní radost z kolektivní jevištní existence. Z tohoto pohledu představuje inscenace Zvířata na toustech, jíž se ke spolupráci s nejsvěžejší divadelní vinohradskou scénou režijně vrací David Drábek, krystalicky čistou informaci o aktuální formě souboru. Umělecký šéf hradeckého Klicperova divadla tentokrát s vinohradskými neinscenuje vlastní dramatický text, ale v podstatě kolektivní autorskou vizi, vzniklou z cyklu improvizací volně na motivy textu Rolanda Schimmelpfenniga Říše zvířat. Zvolený princip divadelní tvorby zde vhodně koresponduje s klíčovým tématem inscenace, jimž je komplikovanost hereckého údělu v tržním hospodářství. Skupina herců, jež po léta exhibuje v jakési pokleslé show pro pobavení různorodé skupiny zpovykaných dětiček, je náhle nucena čelit faktu zrušení jejich jediného pravidelného zdroje obživy. Kolem této, zdánlivě banální dramatické situace vytvořil vinohradský ansámbl přesvědčivou strukturu vztahů, motivací a hořko-sladkých tragikomických scén, v níž ovšem zcela absentuje prostor pro laciná řešení a retardující těžkopádná klišé. Uctívači umouněných řachand se tedy mohou přesunout o několik ulic dále, protože zde jim skutečně dopřáno nebude a zbytečných lascivit, křečovitých grimas ani dalších populárních pokleslostí se nedočkají.
Převažujícím výrazovým prostředkem je zde naopak kontrastní kombinace autenticity civilních pasáží s groteskní nadsázkou divadla na divadle. Vynikající kostýmy a masky Romany Hanouskové se stávají ideální partnerskou složkou zvoleného inscenačního východiska a zdařile podtrhují jak charaktery postav, tak výkony jejich hereckých protagonistů, které tvoří přirozenou dominantu inscenace. Hierarchie komunity zvířectva je symbolickým obrazem vztahů uvnitř herecké skupiny. Sehraný malovinohradský ansámbl, tentokrát obohacený hosty Henriettou Hornáčkovou a Gustavem Kevinem Haškem funguje precizně v obou úrovních inscenace, i jako fiktivní herecká grupa i divoká africká zvířena. Relativně slabší článek tohoto pekelně promazaného soukolí představuje pouze postava Marabu, která je Vladimírem Jopkem interpretovaná zbytečně povrchně, coby zašlá živoucí křečovitá snůška hereckých legend a mýtů o bodrém, leč proradném (jistě nejen) českém čurdaři. Petr Pochop a Gustav Kevin Hašek spolu skvěle kontrastují v rolích napovrch suverénního, ve skutečnosti však vnitřně o sobě pochybujícího Lva, a posmutnělé introvertní Zebry. Jejich společné scény jsou přesnou definicí nenaplněného vztahu. Postupné odhalování osobních masek patří k nejpůsobivějším principům Zvířat na toustech. Henrietta Hornáčková jako životem uondaná exdiva Antilopa se blýskne parádním monologem na téma modelkovsko-slovenské expanze do českého herectví a Hana Mathauserová odvádí poctivou mravenčí práci coby jediná představitelka zvířecího chóru. Jen zdánlivě nenápadným vrcholem inscenace je ovšem komplexní výkon Stely Chmelové, která propůjčila svojí postavě natolik přesvědčivou směs existenciální tragiky, nahořklé sebeironie a odzbrojující něhy, že se stala živoucím extraktem klíčových témat inscenace a finálním argumentem pro skutečnost, že vedle hlasitých rozepří nad budoucím osudem největšího vinohradského divadelního domu by se s podobnou intenzitou mělo hovořit o faktu, že v Malém vinohradském divadle se produkuje kvalitní činohra.
